Březen 2013

I hate...PowerPoint!

31. března 2013 v 23:59 | Gabriela |  I hate...
Jak lze perfektně zabít celý nedělní dopoledne i odpoledne? Děláním animací v PowerPointu! Jak já to nesnáším! Máme do IVT úkol - vytvořit krátký film v PowerPointu. Perfetní, fakt. Fajn..Někteří milují počítače, ale já je nesnáším! Ráda surfuji po internetu, ale to je asi tak všechno! V prvním pololetí mi vycházela na vysvědčení trojka, ale nakonec jsem to s odřenýma ušima dala na dvojku. Teď tu mám lepší známky, ale v každých hodinách IVT jsem bezmocná - počítačový antitalent. Naštěstí máme úžasnýho učitele, díky kterému se jakž takž těším na tyto hodiny. Je to Rus, ale už několik let žije v Česku - ten jeho přízvuk je skvělý! Je vtipný, roztomilý, hodný - to podle mě není tak typické pro Rusy. To ale nemění nic na tom, že dává těžký úkoly a ještě přísně známkuje! Víte, jaký jsem udělala film?! Jedou dvě autíčka naproti sobě - holčička a chlapec - střetnou se, zamilují se, dají si pusinku, všude lítají srdíčka a konec. To bude zase jednou parádní známka.


Diary 2

30. března 2013 v 22:04 | Gabriela |  Diary
I´m a little bit confused... Teda hodně zmatená. V mém první deníku jsem psala, že mám docela velké problémy se svojí bývalou nejlepší kamarádkou. No... Teď už můžu skoro na sto procent říct - začínám ji čím dál víc nenávidět. Nenávidím její smích, její debilní kecy, všechno na ní nenávidím! Víte, co dělá, když přijde na intr? Piští. Pořád piští, většinou kvůli klukovi, kterýho chce. To chápu. Háček je jinde... Já ho chci taky. No teď už tak moc ne, ale on se ze začátku líbil mě a jí ne, já ho úplně milovala, bavili jsme se, byl v pohodě, prostě jsem z něho byla fakt vedle. Jenže potom se jí začal líbit...a dávala to fakt "nenápadně" najevo - kdykoliv prošel kolem nás, já se snažila tvářit normálně a ona? Zčervenala a začala se chichotat jak nějaká blbá puberťačka. Prý si myslela, že to nepoznám...Jasný, vůbec ne. Ale o to tady nejde. To je první bod, proč ji nenávidím. Druhý je... Po pár týdnech jsem si našla někoho jinýho. Potkávali jsme se ve škole, procházeli se po chodbách, chodili spolu ven, psali si... Všechno vypadalo ideálně. Dokud - jsem si začala uvědomovat, že on chce taky ji. Markéta se mě snažila utěšit, že se přede mnou stydí, tak to bere přes ni, ale sami víte, jak to dopadá...
Já jenom... Jsem bezmocná. Nevím, co dělat. Tak strašně moc bych ji chtěla mít ráda jako normální kamarádku, ale nejde to. Kdykoliv ji vidím, začne ve mně všechno vřít... Prostě to nejde. Tak moc bych chtěla! A obě dvě jsme docela oblíbené ve třídě, ale teď, jak se spolu my dvě už moc nebavíme, se ukazuje, kdo koho má radši... A to mě taky deprimuje.
Ale nejde jenom o toto. Všechno mě štve, ve škole se fakt snažím, ale gympl je gympl... Takže tak nějak nestíhám. Navíc není tak nějak moc dobrý sedět celý odpoledne na pokoji, šprtat se a mít depky... Naštěstí je pěkné vidět, že ostatním na mně záleží... To když mi vytrhnou sešit z ruky, vytáhnou z postele a jdeme ven. Toto mi pomáhá :) Aspoň něco...
Víte, je to absurdní. Vím, že ještě pár lidí štve taky ta moje "kámoška". Vím, že mám opravdové přátele, co mě podrží, že se nemusím bát jim cokoliv říct... Ale i přesto jim nic neříkám. A když se mě zeptají, jak se mám - mám chuť se rozbrečet, vylít si všechnu tu bolest - ale spolknu to a odpovím: ,,Dobře."


I love...Pretty Little Liars!

30. března 2013 v 19:36 | Gabriela |  I love...

Takže...Zrovna asi tak před půlhodinkou jsem dokoukala poslední díl 3. série tohoto úžasného seriálu! Pokud tento eriál neznáte, musíte se okamžitě na něho podívat. Bohužel ale musíte úplně od prvného dílu, protože je to pořádně zamotaný a asi byste se v tom nevyznali. Přiznám se, někdy mám v tom guláš i já - a to už je co říct, neboť já viděla každej díl minimálně dvakrát. Vždycky prožívám trable s hlavními hrdinkami, kdokoli mě během sledování vyruší, je mrtvej. Někdy se až bojím a v noci nemůžu usnout - to si vezmu pod polštář mobil a kdykoliv uslyším jenom nějaký šustnutí, okamžitě si posvítím a celá se zachumlám pod deku - co kdyby mě třeba někdo chytil za nohu. Prostě blázen no :) Někdy si říkám, jak můžou takový seriály vymyslet, mě by nikdy nic takovýho nenapadlo. Ty spojitosti, naschvály, to všechno co A dělá Spencer, Arii, Hanně a Emily...Ano, je to jenom seriál, ale kdyby se toto doopravdy stalo, byly by všechny ty holky ve cvokárně.
Vždycky jsem po každém déle byla vyklepaná, překvapená, šokovaná, ale zatím to bylo ještě v normálu. Ale teď na konci 3. série - bulela jsem jako želva, když Spencer našla Tobyho mrtvýho v tom lese. Nedýchala jsem, když odvezli Spencer do blázince, doufala jsem, že se z ní doopravdy nestal blázen. Tleskala jsem, když jsem pochopila, že Spencer zapojila svůj geniální mozek a zjišťuje nové informace o Moně. Chtěla jsem Spencer zabít, když jsem zjistila, že to ona zařídila rozchod Arie a Ezry...A začala jsem tleskat a skákat na posteli, když se v posledním díle objevil Toby - není mrtvý! Scény Spencer s Tobym jsou v tom díle nejlepší...Tobyho překvapený výraz, jakmile spatří Spencer...Brečela jsem, když se konečně políbili ♥ A nedýchala jsem, když se konečně zjistila, že dívka v červeném kabátě je doopravdy Alison, která měla být mrtvá. A už vůbecjsem nečekala, že Ali teď začne vydírat i Monu a ta je tím pádem už taky součástí party Arie, Emily, Hanny a Spencer.
Každopádně...Otázek je hodně, ale nejsou žádné odpovědi. Proto v červnu (myslím dvanáctého, ale nejsem si jista) začíná čtvrtá série, na kterou se už strašně těším a nevím, jak ty dva měsíce a pár dní vydržím!

I love...whirlpool

30. března 2013 v 19:12 | Gabriela |  I love...
Jelikož se ještě pořád necítím moc dobře a včera přijela i má sestra z Maďarska se svojí kamarádkou, rozhodly jsme se, že si zajdeme do wellness centra. Je to asi tak 6 kilometrů od naší malé zapáchající vesničky a navíc jsme to měly zadarmo, jelikož to vlastní otec sestřiného přítele. Naštěstí, jinak bychom tam asi nešly...
Na Hanušovice, kde se toto wellness centrum nachází, je to hodně velký luxus. Všechno nové - sauna, odpočívárna, ochlazovna, Kneippovy lázně a whirlpool ♥ Ano je to jenom blbý jakoby bazének, ve kterém je milion bublinek a vy tam prostě jenom sedíte a užíváte si to. Jenže tento pocit, my včera hodně pomohl - zní to možná trochu blbě - od všech mých problémů. Na tu čtvrt hodinku jsem zapomněla na celou školu, Olomouc, problémy s přáteli, prostě na všechno. Miluji, jak ty bublinky jsou všude kolem mě a vy se jenom ponoříte do té vody a užíváte si to. No...sice potom není moc příjemné ochlazovat se studenou vodou, ale co už :) Samozřejmě jsem byla i v sauně, ale popravdě - saunu já moc nemusím, vydržela jsem tam maximálně 4 minuty, ale za to jsem si to vynahradila ve whirlpoolu :)
Vy, kteří jste to ještě nikdy nezkusili, musíte to ihned napravit! Nebudete litovat ;)

Twitter

28. března 2013 v 20:15 | Gabriela |  Messages
No... Tak jsem se odhodlala a v profilu zveřejnila svůj twitter :) Takže kdo chcete, followněte (či jak se to skloňuje :D) a můžete mi klidně napsat i nějakou zprávu ;)

I love...Lana del Rey!

28. března 2013 v 19:54 | Gabriela |  I love...

Ona je prostě úžasná. Poslouchám hodně zpěvaček, ale pouze její písně můžu poslouchat pořád dokola a neohrají se mi. Její písničky mají význam, dávají jakoby poslání. Navíc jsou úžasný na chvíle, kdy chcete být prostě sami a vybrečet se. Zavřít se v pokoji, zaposlouchat se do jejího úžasného hlasu a do významu textu písní a v klidu se vybrečet - neznám lepší medicínu na ,deprese´. Nejradši mám Summertime Sadness a National Anthem :)


Miluji její videoklipy...netřeba slov...

I hate...sickness!

28. března 2013 v 19:30 | Gabriela |  I hate...
Konečně! Konečně jsem se aspoň trochu vyléčila! Od pondělí mě bolela hlava a v krku, byla jsem ráda, když jsem přišla na intr, lehla si a spala. Kašlala jsem na učení, doslova jsem přežívala. Jednou jsem se celá vyslabená svalila na postel a holky měly strach, jestli náhodou nejsem mrtvá :) Domů jsem jet nechtěla, protože, věřte tomu nebo ne, sice bych chyběla jenom tři dny ve škole, ale dohánět tolik učiva a písemek, to bych se zbláznila! Radši jsem pořád pila čajíčky, brala prášky a schovávala se před vychnou - kdyby mě viděla, okamžitě by mě poslala domů.
Vlastně je tento článek zbytečný, ale aspoň to objasňuje, proč jsem tu nebyla několik dní. Doufám, že už budu v pořádku, ne jenom kvůli učení, ale taky bych se konečně mohla věnovat víc blogu ;)

Kdy?

23. března 2013 v 18:27 | Gabriela
Tak jo, je to tu, zveřejňuji tu svou první povídku. Přiznám se, že jsem ji napsala už tak před 2 nebo 3 roky. Zveřejnila jsem ji i na jiném blogu, tak možná jste ji už četli. Vzhledem k tomu, že je tak stará, je o One Direction. Tak se djete do čtení a doufám, že se vám bude líbit :)



Je konec…Nedokážu pochopit, jak jsem to mohla udělat. Vždyť ho miluji! Ten jeho pohled nikdy nezapomenu. Zračila se v něm nechápavost, láska, smutek, ale hlavně jsem ho viděla poprvé v životě brečet. Stál přede mnou, měl svěšená ramena a ani se nepokoušel odtrhnout zrak od mých očí. Oba dva jsme se na sebe dívali a postupně nám ukapávaly slzy. Nechtěla jsem to skončit, tento krásný rok a půl plný smíchu a bláznivých chvil, ale zároveň také slz, utrpení, ponížení. Snažili jsme se to všechno přehlížet, ale věděli jsme, že to jeden z nás nezvládne. Bohužel ten slabý článek jsem já.
Byl vtipný, hodný, milý, slušný, pěkný……Bohužel i slavný. Jakmile média zjistila, že má novou přítelkyni, okamžitě mi začaly chodit výhružné zprávy na facebooku, twitteru, dokonce si našli i moji adresu a posílali mi ne moc slušné dopisy. Všechno jsem to snášela, i když to zní absurdně, za chvilku jsem se s tím naučila žít. Překousla jsem i to věčné fotografování, kamkoliv jsme šli .
Jednou nastal zlom. Ten den si pamatuji jako dnešek. Šla jsem zrovna ze školy, když v tom mě začaly pronásledovat fanynky tak, až jsem musela utíkat. Celá udýchaná jsem upalovala, co mi síly stačily. Po pár minutách prohánění na mě začaly házet všelijaké odpadky, vejce, flusaly na mě. Nechápala jsem to. Rychle jsem doběhla domů a zavolala mu. Okamžitě přijel a po celý zbytek dne i druhého dne, kdy si celý svět mohl na internetu a v novinách prohlížet moje ponižující fotky, mi byl oporou. Seděli jsme v ložnici na zemi a on mě pevně svíral v náručí, i tak můj pláč neustával.
Od toho dne jsem se pomalu bála vylézt ven na ulici. Měla jsem strach a i za několik měsíců, kdy jsme se o tom už nebavili, jsme oba dva cítili, že to ve mně pořád je a vnitřně mě to hlodá. Ho také. Dělal si o mně starosti jako nikdy předtím, bral si to za vinu. Tisíckrát jsem mu mohla říkat, že za to nemůže, ale on si pevně stál za svým. Pravda je, že i nadále jsem neměla klid od dotěrných fanoušků a čím víc se to zhoršovalo. Na nic jsem se nesoustředila, zhubla jsem. Avšak i nadále jsem s ním byla, protože jsem ho milovala a doufala, že ta nenávist vůči mně jednou opadne, i když v hloubi duše jsem věděla, že se tomu tak nikdy nestane.
Dnes jsem to prostě už nevydržela. Po dalším maratonu, jak jsem nazvala mé pronásledování fanoušky, jsem už dál nemohla.
Stále jsme stáli naproti sobě a mlčky se sledovali.
"Mrzí mě to," prolomila jsem ticho.
"Mě taky," chytil mě za ruku a propletl si mé prsty se svými. "Miluji tě."
"Já tebe taky," řekla jsem. Naklonil se ke mně a naposledy mě políbil. Bylo to tak krásné, nechtěla jsem, aby to někdy skončilo. Bohužel skončilo. Odtáhli jsme se od sebe a sklopili hlavy.
"Nialle?"
"Hm?"
"Už nikdy nepotkám tak skvělýho kluka, jako jsi ty."
"A já nikdy nepotkám tak okouzlující dívku jako ty," probodl mě svýma modrýma očima. "A ani nechci."
S těmito slovy odešel. Už dávno se za ním zaklaply dveře, ale já jsem stále stála na stejném místě a polykala vzlyky. Nevěděla jsem, co mám dělat, další dny bez něho mi připadaly neskutečné. Stále jsem doufala, že si odemkne svými klíči dveře a objeví se ve dveřích….Ale to se už nikdy nestalo.
Po pár týdnech jsem pořád chodila jako tělo bez duše, zaměřovala jsem se hlavně na školu, ale nešlo to. Pořád jsem ho vídala v televizi, novinách, na internetu, pořád o něm někdo mluvil. Jenom při jeho jméně se mi valily slzy do očí. Na fotkách se usmíval, vypadal, jakože ho nic netrápí…Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Přemýšlela jsem, jestli trpí stejně jako já a do kamer a fotoaparátů se pouze přetvařuje, nebo jestli na mě už zapomněl. Ať tak, či tak, fanynky byly spokojené. Už mi nepsaly, nepronásledovaly, dělaly, jakoby žádná Melanie Black neexistovala.
Přišlo mi pouze pár lítostivých dopisů od fanynek, které mě měly rády a nevadila jsem jim. Těch dopisů bylo doopravdy pár.
Je čtvrtek. Žádný významný den, ve škole máme ředitelské volno a já sedím u počítače a dívám se na nové fotky Nialla. Vím, že bych se na ně vůbec neměla dívat, ale nemůžu si pomoct, chci ho aspoň na fotkách vidět. Jakmile si přečtu diskuse o tom, jak je báječný a nádherný, nevydržím to a jdu se projít. Zamířím do parku, kam jsme vždycky chodívali spolu. Drželi se za ruce, lízali zmrzlinu a seděli vždy na lavičce pod krásnou rozkvetlou jabloní. Když projdu okolo té lavičky, sedí tam jiný zamilovaný pár, který se zrovna líbá. Začnou mi stékat slzy při vzpomínce, jak jsme se i my zde líbali. Rychlostí blesku projdu okolo a až po několika metrech zpomalím. Najednou se zaseknu. Kousek přede mnou jde Niall v kapuci a se sklopenou hlavou. I když mu nevidím do obličeje, poznám ho. Poznala bych ho, i kdybych byla slepá. Zatímco já stojím jako přibitá na místě a pozoruji ho, on stále jde a až po chvilce zvedne hlavu a také se zarazí. Oba dva zase stojíme naproti sobě a oba dva zase mlčíme. Nemohl si nevšimnout mých slz. Hypnotizuje mě pohledem a já jeho. Nedokážu to popsat. V tu chvíli cítím motýlky v břichu a zároveň strašnou bolest v srdci, neboť vím, že už nikdy nebude můj…..A já jeho. Tohle zjištění bolí. Potvrdí se mi to během sekundy, protože k němu přiběhne houf fanynek, které se s ním chtějí vyfotit. Chvíli je zaskočený, ale potom nahodí svůj typický úsměv a ochotně s nimi pózuje. Nevydržím to, rozbrečím se jako malá holka, sklopím hlavu a pokračuji v cestě…Je mi jedno, že do mě ty holky žduchají, ať uhnu. Jdu dál a nic mě nezajímá, jenom potřeba se vybrečet z té strašné rány v srdci. Nevím, jestli se za mnou aspoň podíval a radši to ani nechci vědět.
Teď mi to došlo. Prostě musím přestat ho milovat, jinak to bude můj konec. Ale podaří se mi vůbec odmilovat se? A pokud ano, tak kdy?

I love...home! ♥

23. března 2013 v 18:22 | Gabriela |  I love...
Home, sweet home!
Konečně jsem doma! Od čtvrtka jsem byla hrozně utahaná, musela jsem se šprtat biologii a udělat ještě jednu důležitou věc (teda aspoň pro mě), kterou vám objasním v dalším článku :) Šla jsem spát asi tak o půl dvanácté večer - a v šest ráno jsem už byla vzhůru! Celý den jsem ve škole padala na hubu a s kámoškou hrála piškvorky :) Aspoň nějaké rozptýlení od té hnusné školy. Přijela jsem domů a hned šla spát. No, ještě předtím jsem se najedla :) Potom jsem se vzbudila, dívala se na fotbal a zase spala. Dneska jsem se celý den válela v posteli, takže už víte, proč jsem sem nic nepřidala. Já vím, toto jsou vlastně kraviny, to co sem píšu, ale chci tím říct jednu věc - domov je jediné místo, kde si můžete dělat, co chcete ♥ No kde jinde bych mohla skoro celý den prospat? Nikde! Miluji ten pocit, když v pátek přijedu z intru domů a všichni mě vítají a já prostě cítím, že tady jsem doma, tady jsem mezi lidmi, které miluji ze všech nejvíc. Pocit ochrany, bezpečí, lásky, ten nikde jinde nenajdete. Strašně ráda se vracím mezi svou rodinu, o které vím, že mě vždy podrží. Bez rodiny by ubyl kus mě, a to nikdy nedopustím!

I hate...biology!

20. března 2013 v 18:47 | Gabriela |  I hate...
Arghhh!!! Kdo se má pořád učit ty otravný tkáně?! Pletiva?! Kořen?! Copak by nestačilo, abychom věděli, že kořen se řekne latinsky radix? K čemu nám je, že detailně víme podélný a příčný řez kořenem, listem a stonkem? K ničemu! Je to zbytečný! Chápu, že někdo má biologii rád, ale já ji doslova nesnáším. Hned po fyzice je to pro mě nejhorší předmět. V pátek píšeme ZASE velký test a já se na to šprtám jak nějaký šprt a stejně dostanu za tři! Jen tak pro objasnění, máme otřesnou učitelku, která do poloviny testu dá neprobíranou látku. Krása, že? V tom případě my, kteří nesnášíme biologii, máme smůlu... Obdivuji ty, kteří dostanou jedničku, ba dokonce dvojku! Pro mě je to nesplnitelný sen...


Diary 1

20. března 2013 v 18:08 | Gabriela |  Diary
20.3.2012

Je vůbec možné, aby z opravdového přátelství vznikla jenom nějaká prachobyčejná fraška? Asi ano. Jinak bych ještě teď seděla se svojí nejlepší kámoškou někde v kavárně a smály bychom se všem kolemjdoucím. Jenže to už neděláme. Našla si za mě náhradu a vůbec ji nezajímá, jak se cítím. Proč taky, teď má na práci důležitější věci! Já se bavím se všema ve třídě, ale přece jenom, od začátku roku jsem až nějak do poloviny března byla pořád jenom s ní. A ona se potom začne bavit s naší spolužačkou a já tam sedím sama v lavici a ona si toho ani nevšimne... Jednou jsem to už nevydržela a rozbrečela se ve třídě, naštěstí ostatní holky jsou zlatíčka a podržely mě v té chvíli. Jinak nevím, co bych dělala. Nejhorší je, že s tou kámoškou jsem i na intru (naštěstí ne na stejném pokoji) a popravdě, pěkně mě štve. Ne jenom mě, ale i holky. Nehodlám to tu rozebírat, prostě se z toho potřebuji vypsat...
A ještě jedna věc. Zažily jste holky někdy, že kluk vám dá naději, jde s váma ven, baví se s váma, píše vám a potom se potkáte ve škole - a nic? Totálně vás ignoruje? Ne? Mě jo. Nejhorší je, že nevím, co jsem udělala špatně. Kdybych to aspoň věděla! Jenže on mi nedal ani žádné vysvětlení, nic!
Jsou chvíle, kdy nesnáším svůj život. Jenže... Potom si uvědomím, že nemá cenu se otravovat věcmi, které se prostě nezmění. Štve mě to a nejde na to jenom tak zapomenout, ale aspoň se snažím. Mám přátele, o kteých vím, že mi vždycky rádi pomůžou a budou tu pro mě. Proč se zaobírat jednou osobou a jedním klukem, když vím, že to nemá naději?


I love...sun!

20. března 2013 v 17:34 | Gabriela |  I love...
Ano, slunce mají rádi asi všichni. Takže tento článek je asi tak na nic, ale já ho sem stejně dám. Po té sněhové kalamitě, co tu před pár dny nastala, se konečně rozsvítilo nad Olomoucí slunko! Člověk má hned lepší náladu, když vyjde z té hnusné budovy zvané škola a slunce mu svítí do očí. Dnes jsem si uvědomila, že i když má člověk problémy a nemá náladu se smát, jakmile mu do očí zasvítí sluneční jas, hned je mu veseleji. Miluji ty krásné sluneční paprsky, které jsou místy i hodně protivný, ale měli bychom být rádi, že jsou konečně tu, po té nechutné vlezlé zimě!


I wanna...go to Ireland!

18. března 2013 v 21:43 | Gabriela |  I wanna...
Irsko mě nikdy moc nelákalo, já spíš miluji Velkou Británii... Ale zrovna asi tak před hodinou přijela na intr moje spolubydlící a začala nám básnit o Irsku, jak je nádherný a dokonalý. Potom nám ukazovala fotky a - je to tam opravdu nádherný. Když to na fotkách vypadá tak dokonale, jaké to potom musí být na živo? Všude samá zeleň, moře, skály, prostě čistá neporušená příroda... Samý domy, nikde žádný paneláky jako u nás. Mají klidně i celý obchod jenom s pravými irskými cukrovinkami! No řekněte, je něco takového v Česku?
Dnešek je den, kdy jsem se zamilovala do Irska a jak se znám, jen tak mě to nepřejde...


První Affs! :)

18. března 2013 v 14:47 | Gabriela
Ano, je to tak :) Mám svoji první Affs v historii tohoto blogu :) Je to blog s povídkami o One Direction (který upřímně dost žeru), a to http://onedirectionfanblog.blog.cz/ ! Jsem moc ráda, že se Evush se mnou rozhodla spřátelit! :) Popravdě jsem za dnešek přečetla zatím všechny díly Because the sky is blue, což je pro mě nejlepší povídka z toho blogu :) A zrovna jsem asi v polovině Another World, která je taky úžasná :)
Evush děkuji, že se se mnou spřátelila a přeji jí, aby ji psaní povídek bavilo stejně jako do teď :)

I love...spring!

18. března 2013 v 14:33 | Gabriela |  I love...




Jaro! Miluji toto roční období snad ještě víc než léto. Roztává sníh, všude rozkvétají květiny, roste tráva, zvířata se probouzí ze zimního spánku. Není nic lepšího než se procházet po rozkvětlé a jakoby znovu stvořené louce plné lučních květin. Nejradši mám ale ten pocit, kdy zujeme zimní boty, odhodíme kabáty a vykročíme si v jarních botech a lehkém oblečení do ulic.
Ve čtvrtek má oficiálně začít jaro, ale venku to tak rozhodně nevypadá. V Olomouci chumelí, na cestě je samá voda. Když jsem šla na město, vrátila jsem se domů s úplně mokrými vlasy. Navíc ráno to vůbec nevypadalo, že by mělo tak chumelit, a proto jsem si vzala tenisky. Chyba. Boty jsou celý promočený a budu se moc divit, když se nerozpadnou. Tak strašně moc se těším na jaro, ten protivný sníh mi už leze na nervy!
Jaro, prosím, přijdi brzy...

I want...GRELL!

16. března 2013 v 21:11 | Gabriela |  I wanna...
Sice tu kapelu asi neznáte, ale KILLERPILZE jsou pro mě jedna z nejlepších kapel. Hrají spolu už jedenáct let a jsou čím dál tím lepší! Doma mám dvě jejich cédéčka - Mit Pauken und Raketen a Lautonom. Nyní vydali své páté CD Grell, které bude určitě nejlepším a nejúspěšnějsím CD doteď. Zatím všichni kritici hodnotí toto CD kladně a to mě ještě víc láká si ho koupit. Bohužel nevím, jestli to někde tady v Česku koupím :( Zřejmě asi neodolám a budu si ho muset objednat přes internet...CD stojí skoro 12 eur plus poštovné... Ne, že bych byla boháč, jsem chudý student :) I tak ho ale budu mít!


Tady vám dávám trochu ochutnávky :) Moje nejoblíbenější písnička :)



A ještě jedno video. Kluci byli už jednou v Praze, ale čeští fanoušci se je snaží pořád dostat znovu do Česka. Jenže se nám to jaksi nedaří. Proto bylo vytvořeno toto, video, které se má dál šířit, takže pokud jste taky fanoušci Killerpilze, šiřte prosím dál ;)







I love...F1!

16. března 2013 v 20:19 | Gabriela |  I love...
Tak je to konečně tady!
Všichni fanoušci F1 si zítra přivstanou, protože o půl sedmé už začíná Velká cena Austrálie, aneb první závod nové sezóny! Mezi tyto fanoušky budu patřit i já. Přivstanu si a ještě v pyžamu si sednu ospalá k televizi a budu fandit Vettelovi. Ano, fandím Sebastianovi, omlouvám se všem příznivcům Alonsa. Co se týče Alonsa, ve škole se vždycky hádám s klukama, kteří samozřejmě všichni fandí Fernandovi! Takže já, jediná ženská, obhajuji Seba. No nevadí, uvidíme, kdo zítra vstoupí do šampionátu úspěšněji...
Sejdeme se zítra ráno u televize a ať vyhraje ten nejlepší! :)

Pro mě je nejlepší tento ;)

For first time...

12. března 2013 v 23:36 | Gabriela |  Diary
Ano, je to tak...
Už po několikáté si zakládám svůj blog. Doufám, že tentokrát se nebude opakovat historie a já ho za chvilku zase nezruším. Přiznám se... Většinou to zkrachovalo na grafice. No jo, počítače nikdy nebyly má silná stránka.
Víte... Měla jsem strach založit si znovu blog. Život je šílený a škola, povinnosti, mám toho strašně moc, a proto jsem měla strach, že nebudu mít čas na nějaký blog. Jenže s myšlenkou založit si blog, začít odznova, si pohrávám snad celý měsíc a užíralo mě, že jsem to ani nezkusila. Život je o volbě a já si zvolila snad po desáté zkusit znova. Potřebuji se někam vypsat. Píšu si i normálně svůj deník a stěžuji si i kamarádkám, ale NIKDY jsem jim neřekla všechno. Znáte ten strach, kdy prostě netušíte, jak se k vám zachovají i vaši nejbližší? Já ano, a není to moc příjemné. Cítím, že i když si to všechno pilně zapisuji do svého deníčku s Hello Kitty (kterého mám už od páté třídy, tak se nelekněte ;), potřebuji si to zapsat i na veřejné místo, kde to můžou číst lidé, musím se někomu svěřit. Je mi jedno, že momentálně nikdo neví o existenci tohoto blogu a je mi jasné, že takhle to zřejmě i zůstane. Budu sem psát své pocity, pokud se najdou lidi, kteří se mnou budou soucítit nebo budou mít stejné problémy, nebojte se mi napsat, hlavu vám neutrhnu, naopak - budu ráda.
Toto byl pouze úvod a jelikož máme momentálně prázdniny, můj deník se naplno rozjede až příští týden. Ti, kteří sem zavítali, omlouvám se za špatný vzhled blogu, budu se snažit na tom zapracovat. Cítím, že začíná něco nového. Začíná nová éra...