Diary 2

30. března 2013 v 22:04 | Gabriela |  Diary
I´m a little bit confused... Teda hodně zmatená. V mém první deníku jsem psala, že mám docela velké problémy se svojí bývalou nejlepší kamarádkou. No... Teď už můžu skoro na sto procent říct - začínám ji čím dál víc nenávidět. Nenávidím její smích, její debilní kecy, všechno na ní nenávidím! Víte, co dělá, když přijde na intr? Piští. Pořád piští, většinou kvůli klukovi, kterýho chce. To chápu. Háček je jinde... Já ho chci taky. No teď už tak moc ne, ale on se ze začátku líbil mě a jí ne, já ho úplně milovala, bavili jsme se, byl v pohodě, prostě jsem z něho byla fakt vedle. Jenže potom se jí začal líbit...a dávala to fakt "nenápadně" najevo - kdykoliv prošel kolem nás, já se snažila tvářit normálně a ona? Zčervenala a začala se chichotat jak nějaká blbá puberťačka. Prý si myslela, že to nepoznám...Jasný, vůbec ne. Ale o to tady nejde. To je první bod, proč ji nenávidím. Druhý je... Po pár týdnech jsem si našla někoho jinýho. Potkávali jsme se ve škole, procházeli se po chodbách, chodili spolu ven, psali si... Všechno vypadalo ideálně. Dokud - jsem si začala uvědomovat, že on chce taky ji. Markéta se mě snažila utěšit, že se přede mnou stydí, tak to bere přes ni, ale sami víte, jak to dopadá...
Já jenom... Jsem bezmocná. Nevím, co dělat. Tak strašně moc bych ji chtěla mít ráda jako normální kamarádku, ale nejde to. Kdykoliv ji vidím, začne ve mně všechno vřít... Prostě to nejde. Tak moc bych chtěla! A obě dvě jsme docela oblíbené ve třídě, ale teď, jak se spolu my dvě už moc nebavíme, se ukazuje, kdo koho má radši... A to mě taky deprimuje.
Ale nejde jenom o toto. Všechno mě štve, ve škole se fakt snažím, ale gympl je gympl... Takže tak nějak nestíhám. Navíc není tak nějak moc dobrý sedět celý odpoledne na pokoji, šprtat se a mít depky... Naštěstí je pěkné vidět, že ostatním na mně záleží... To když mi vytrhnou sešit z ruky, vytáhnou z postele a jdeme ven. Toto mi pomáhá :) Aspoň něco...
Víte, je to absurdní. Vím, že ještě pár lidí štve taky ta moje "kámoška". Vím, že mám opravdové přátele, co mě podrží, že se nemusím bát jim cokoliv říct... Ale i přesto jim nic neříkám. A když se mě zeptají, jak se mám - mám chuť se rozbrečet, vylít si všechnu tu bolest - ale spolknu to a odpovím: ,,Dobře."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 *Evush* *Evush* | Web | 31. března 2013 v 11:42 | Reagovat

Je ťažké tomu uveriť, ale som v podobnej situácii... Kamošky už nie sú to, čo bývali, štve ma ich pubertálne správanie a otrasný vkus na hudbu a vôbec všetko :/ Ja som vždycky bývala radšej šedou myškou, ony majú rady pozornosť, takže neviditeľná ste medzi nami sa stále prehlbuje...

2 Truth Truth | Web | 31. března 2013 v 20:32 | Reagovat

Gabco, Gabco... myslim, ze pujdem spolu do Kratochvile a tam to proberem, ne? Krom toho vis, co jsme si rekly, ze na ne serem. Tak zadny depky <3 :)

3 Gabriela Gabriela | 31. března 2013 v 23:46 | Reagovat

[1]:Mám to stejně... Teď ti to nechci přát, ale aspoň vidím, že v tom nejsem sama :)

[2]: ??? O.o Do té Kratochvíle budeme muset chodit častěji ;)

4 Truth Truth | Web | 1. dubna 2013 v 21:30 | Reagovat

Vzdyt jsme rekly, ze ji koupime :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama