Duben 2013

I hate...diet!

30. dubna 2013 v 23:24 | Gabriela |  I hate...
Ano, rozhodla jsem se, že musím zhubnout. Nepatřím totiž zrovna k těm ultraštíhlým kráskám, což mě štve, a proto jsemse rozhodla změnit to. Jak jsem psala ve svým deníku, snažím se hodně sportovat, jím zdravě, ale i to asi nestačí. Vlastně... Mám teď už několikátý den hlad. Ale ukrutnej. Nejím moc sladký, a pokud jo, tak dopoledne. V obědě se vždyckytak pošťourám, aby to vypadalo, že jsem něco snědla. A odpoledne jím jenom jogurty nebo zeleninu. Po šesté hodině večer nic nejím.
Přijde mi to docela tvrdý. Ale když jsme dneska s holkama byly na městě a ony si daly zmrzlinu, já si nedala a vydržela. Nebo včera mi vychna nabízela sušenky a čokoládu - taky jsem odolala. Mám fakt hodně velkou chuť na sladký, ale zatím se držím. Chci taky vyzkoušet svoji trpělivost. Holky mi na intru už vyhrožovaly, že mě zmlátí, pokud nebudu žrát :) Ale já jím a navíc jim se to řekne, když jsou hubený :/


Tak strašně bych si dala něco takovýho! Ale nemůžu a doufám, že co nejdéle odolám...

I love... The Perks Of Being A Wallflower!

29. dubna 2013 v 15:13 | Gabriela |  I love...
Tento film jsem si zamilovala. Dívala jsem se na něho asi tak před dvěma týdny a od té doby si říkám, že o tom musím napsat článek. Samozřejmě jsem se k tomu dokopala až teď.
Charlie je mladý tichý (a v podání Logana Lermana i pěkný) kluk, který je dost psychicky zdrcený. Nemá žádné přátele, moc se nebaví s rodiči a v hlavě pořád slyší divný hlasy, který má spjatý se smrtí své nejoblíbenější tetičky. Pak ale potká dva maturanty, kteří mu převrátí život vzhůru nohama. Začne s něma chodit ven, stanou se nejlepšími kamarády, ale zároveň je jejich přátelství velmi komplikované. Zbytek vám neřeknu, aspoň vás nalákám na to, abyste se na ten film podívali ;)


Tento film jsem si pustila, když jsem zrovna měla docela hodně velkou depku za účelem zlepšení nálady. Stal se úplný opak, do toho filmu jsem se tak vžila, až jsem z toho měla ještě větší depku. Bylo mi líto Charlieho a štvalo mě, že neřekli, co mu dělala ta jeho teta. I proto si musím koupit knižní vydání, abych se to všechno dozvěděla!
Kdo jste tento film neviděl, určitě se na něho podívejte, vřele doporučuji :)


Krutý boj

27. dubna 2013 v 21:37 | Gabriela |  Just like that...
"Špekoune, špekoune! Běž radši domů, z toho tvýho sádla se mi dělá blbě!"
"Čumte na ty její tlustý nohy! No já se asi pobliju!" uslyšela jsem smích. Ano, jen se mi smějte. Já jsem už zvyklá. Chtěla jsem se prostě jenom jít projít - v minisukni. Bylo horko, copak se budu pařit v kalhotách? Šla jsem překrásným parkem, když tu náhle naproti mně vyšla tahle partička "úžasných lidí" a začali na mě pokřikovat takový nadávky. Není to moc pěkný pocit, ale jak říkám... Jsem zvyklá.

Diary 4

27. dubna 2013 v 20:40 | Gabriela |  Diary
Zamilovala jsem se. Je to tak krásný pocit, když víte, že jste zamilovaní. Na druhou stranu je zdrcující pocit, když víte, že ten dotyčný sotva ví, že existujete.
Zamilovala jsem se špatně. Ve středu jsem šla ven s jedním klukem, který mě podle všech chce (já si ničeho nevšimla, ale tak budiž)... šli s námi dva jeho kámoši a moje kámoška, která to vlastně všechno zorganizovala spolu s ním. No... Tak jsme tak kecali a bylo to dobrý, ale.... Ten kluk se mi líbil tak před měsícem, psali jsme si spolu, byli spolu venku... A potom vás začne ignorovat. A potom za měsíc napíše kámošce, že chce jít se mnou ven.. Já ty chlapy snad nikdy nepochopím :( Problém je ten, že jakmile jsme z toho našeho setkání ve středu odcházeli, necítila jsem se nějak "nabitá" energií. Uvědomila jsem si, že už ho beru jenom jako kamaráda.
Takže, do koho jsem se to zamilovala? Ano, do o dva roky staršího kluka, kterýmu jsem jednou napsala (dokopala mě k tomu kámoška) a... Od té doby se stydím a vyhýbám se mu. Trapná, že? Nejhorší je, že on má rád ASI takový holky alá paštika = tucet make-upu na xichtě a postavy jako modelky. Tak se mi to aspoň jeví. A já se můžu oproti takovým holkám jít zahrabat. Nechala bych to tak, ale jenom ho uvidím, srdce mi začne bušit o stošest, celá se chvěju, jsem nervózní, potí se mi ruce. Moje jedna kámoška ho zná, ale mám strach se jí na něho zeptat... Co když mu to poví? Nevím, co dělat.
Zamilování se do někoho je krásná věc. Ale musíte se zamilovat do toho pravýho...


Diary 3

21. dubna 2013 v 22:49 | Gabriela |  Diary
Cítím se dobře. Doopravdy. Už se nezatěžuji zbytečnostmi, nebo se aspoň snažím. Od té kámošky jsem si odsedla, takže mě sice štve, ale už méně.
Celkově se cítím fajn. Konečně jsem se začala soustředit víc na sebe. Každý se zajímá jenom o sebe, tak proč bych já neměla? Začala jsem žít zdravě - jím hodně zeleniny, běhám, jezdím na kole. Poslouchám prostě hudbu, která se mi líbí. Chodím ven s lidma, kteří mě chápou a mají mě doopravdy rádi. Neřeším nic - prostě jenom školu, moje problémy, problémy mojí rodiny. Neohlížím se na minulost - chci začít odznova. Někdy to jde hodně těžko, ale to není důležité. Ani nevím, čím to je - začala jsem se tak cítit, jakmile začalo pořád svítit slunko. Dříve jsem šla po ulici a mračila, ale teď se usmívám, celkově se mi zlepšila nálada. Ano, někdy jsou chvíle, kdy se mi zpátky vrací ta moje minulá nálada - to, když jsem se pohádala s mým kámošem nebo když mi nevyšel ani jeden příklad ve čtvrtletce z matiky. Ale to jsou jen maličkosti - dříve bych se tím zatěžovala, ale teď? Kámoš se uklidní, škola je důležitá, ale ne tak jako škola života.
První měsíce roku 2013 jsem se necítila dobře, byla jsem nervózní, někdy jsem si musela brát i prášky na uklidnění.... Teď se ale cítím dobře a věřím, že zbytek roku 2013 bude pro mě průlomový...


I love...No Distance Paradise!

21. dubna 2013 v 22:25 | Gabriela |  I love...

Ano, tuto kapelu zřejmě neznáte. Je to olomoucká kapela, která mě okouzlila teprve tak před dvěma měsíci. Je složená ze čtyř členů - Marcela Procházky, Martina Kudly, Honzy Mišáka a Honzy "Joeho" Millera. Přivedla mě k nim kámoška, se kterou jsemv pátek šla na jejich koncert. Strašně jsem si vážila, že tam můžu jít, protože jsem musela překecat strejdu, ať pro mě přijede - což nebylo vůbec jednoduché.
Zpět ke koncertu. Konal se v olomouckém S-cube, kde bylo pěkně nahulíno, takže jsem potom samozřejmě neskutečně páchla. Jako první zpíval Niceland, kterého jsem popravdě neměla moc ráda, ale po tomto koncertě jsem si ho oblíbila. Zpíval neskutečně nádherně a čistě, pouze s kytarou - to já ráda. Potom přišel ten hlavní okamžik. No Distance Paradise - byli naprosto úžasní, ta atmosféra byla nezapomenutelná. Překvapilo mě, že si pamatuji texty všech jejich písniček. Tančila jsem, skákala, tleskala, všechno možný dělala :D Zamilovala jsem si Mácu - zpěváka, který vypadá strašně roztomile, pěkně zpívá a je hodný.
Abyste rozuměli - na tomto koncertě se křtilo jejich debutové album, které jsem si po tom koncertě musela prostě koupit. Je to hodně originální CD - zabaleno do dřevěných desek a přetaženo takovou gumou, které to drži pohromadě (líp to popsat neumím). Máca se mi podepsal na CD "Pro Gábinku, že fandí NDP, Máca a díky." Jo, bylo to úžasný. Byla jsem v nirváně a maximálně si to užívala. Po No Distance Paradise vystupovali Sunshine. To bylo na mě už docela dost. Všichni tam tančili pogo, což jsem si užívala, ale když do vás potom žduchnou tak, že odletíte skoro na druhou stranu místnosti, tak už se vám to nelíbí.
Prostě - byl to úžasný večer a na jejich příští koncert v Olomouci půjdu určitě zase :)




I love...running!

16. dubna 2013 v 21:10 | Gabriela |  I love...
Ano, možná si někteří říkáte, že jsem blázen, ale mám ráda běhání. Zase až tak to nemiluji, ale pocit, že dělám něco pro své tělo mi bohatě stačí, abych to měla aspoň trochu ráda. Dneska jsem si zašla poprvé za tento rok zaběhat - bylo to... Devastující. Několik měsíců jsem něběhala a ze začátku to nešlo ani poznat, ale potom jsme už obě dvě odpadly. A to doslova. Takže jsme potom polovinu cesty šly, ale tak aspoň jsme si pěkně pokecaly :D
Ale jinak k samotnýmu běhání... Miluji, a zároveň nesnáším ten pocit, kdy začnete běhat a cítíte každý sval ve svým těle. Nevnímáte nic jiného než krásnou přírodu (nebo město), hudbu ve sluchátkách a prostě jen tak běžíte, až kam vás nohy zavedou. Na podzim jsem teda vydržela mnohem víc, takže jakmile jsem se zastavila, nechtělo se mi věřit, že jsem uběhla takový kus, protože jsem ani nevnímala cestu, prostě jsem běžěla... A já běžím strašně dlouho, protože jsem strašně pomalá, proto nesnáším běhání na časy ve škole. Naše přísná tělocvikářka nám dává do těla - takže já jsem vždycky tak předposlední.... Co už.


A když už jsme u toho běhání... Vzpomněla jsem si na ty vybuchlé nálože při Bostonském maratonu. Nebudu se k tomu nějak rozepisovat, slova stejně nepomůžou. Ale já prostě nechápu, jak toto může někdo udělat?!



I love...Sparta!

13. dubna 2013 v 22:54 | Gabriela |  I love...
Ano, pocházím sice z Olomouckýho kraje a teď i studuji v Olomouci, ale odjakživa jsem fandila Spartě. Táta do mě pořád hustí, ať fandím té Sigmě, ale moje srdce patřilo a vždy bude patřit Spartě. Je to nejlepší klub v Česku, má nejlepší (a taky nejhezčí :)) hráče. Jednu dobu jsem úplně věděla všechno o všech hráčích. Potom jsem na dlouhou dobu prostě byla jenom obyčejný fanoušek a nedívala se na zápasy, nezajímala se moc o tým apod... Ale teď jsem tomu zase propadla a asi tak lehce se toho nezbavím.
Prostě teď v jarní části sezóny Sparta fakt hodně válí, ale hlavní podnět k mé "závislosti" bylo utkání v Poháru České pošty proti Sigmě, které se hrálo v Olomouci. Já a ještě dvě kámošky jsme tam šly, úplně natěšené. Seděly jsme na hlavní tribuně a pořád fotily Krejčího a Kadlece :D Víte, není moc příjemné sedět mezi samýma Sigmákama, když fandíte Spartě :D Sparta vyhrála 4:2 a my se samozřejmě rozhodly, že počkáme na hráče a vyfotíme se s nima. Nejdříve šel Hušbauer a my totálně posraný za ním šly a poprosily ho o fotku. On byl strašně v pohodě, rád se s náma vyfotil. Druhý šel Láďa Krejčí... Jenom jsem ho spatřila, málem jsem omdlela... Je to můj nejoblíbenější hráč, doslova ho žeru (já vím, není tak pěkný, ale je strašně roztomilý a navíc je skvělý fotbalista :D) Takže jsme se s ním vyfotily (takže od něhomám fotku i podpis) a jakmile odešel, skoro jsem se rozbrečela. Pořád jsem si zpívala potom takovou starou písničku a kámoška se mi smála. No, já se potom smála jí, když jsme se vyfotily s Kadlecem :D Nakonec máme fotku s Krejčím, Kadlecem, Hušbauerem, Matějovským, Kweukem, Vaclíkem, Holkem a i s trenérem :) Byl to úžasný zápas :)
Takže toto je ten hlavní důvod. Od té doby mám projetý všechny videa, rozhovory, všechno :) A jsem hrdá Sparťanka, ať si říká kdo chce, co chce :) Mými nejoblíbenějšími hráči jsou Krejčí, Vácha, Vaclík, Lafata a Kadlec. A ještě "Culiček" = takhle říkám Ondrovi Švejdíkovi kvůli culíku, který si dělá na zápasy :)
Doufám, že všichni víte, že se dneska hrálo derby. Sparta vyhrála 3:1! Byl to úžasný zápas, plný emocí. Jenom ti fanoušci s tou svou pyrotechnikou - nechápu je. Toto bylo asi tak jediný negativum na celém zápase.
Měla jsem z té výhry takovou radost, až jsem musela napsat tento článek :) Ještě jednou píšu - jsem hrdá fanynka Sparty! Pro mě je Sparta číslo jedna!


I love...Tez!

13. dubna 2013 v 21:46 | Gabriela |  I love...

Má drahá Terezko,

ten dopis od Tebe mě doslova rozbrečel. Ať si o Tobě říká kdo chce, co chce, Ty pro mě budeš vždycky jedna z nejdůležitějších osob na světě. Ano, známe se něco málo přes půl roku, ale čas tu nehraje roli. Důležité je, že si navzájem důvěřujeme, víme, že se můžeme na sebe spolehnout. Když Tě vidím brečet, chci Tě utěšit. Když Tě vidím smát se, jsem šťastná za tebe. Vím, že si k Tobě můžu vždycky přijít pro radu nebo jen tak pro obejmutí.

Miluju, když se normálně bavíme a nakonec skončíme u toho, jak budeme jezdit na koloběžce na stole prezidenta :D A ano..rozesmívám Tě těma svýma někdy hodně blonďatýma hláškama, ale jsem ráda, že Tě dokážu rozesmát.

Toto je opravdové přátelství. Nechci desítky falešných kamarádů, stačí mi jeden opravdový kamarád a to jsi Ty. Nikdy Tě nechci ztratit a jsem nesmírně ráda za to, že jsem Tě potkala.

I love you
Gabriela

The end...

12. dubna 2013 v 21:44 | Gabriela |  Just like that...
Zase jednou jsem napsala tak trochu lehce depresivní povídku :) Když jsem to dala číst kámošovi, zeptal se mě, jestli jsem nějak psychicky narušená, čemuž jsem se zasmála :D Nemyslete si to o mně, prostě ráda píšu takový styl povídek a popravdě, nějaký veselý povídky mi moc psát nejdou. Doufám, že se vám bude líbit :))


Šla jsem. Nevím kam, prostě jsem šla. Noční vítr mi rozfoukával vlasy a já se marně snažila je zklidnit. Ve stínech stromů jsem už několikrát zahlédla bojácné oči zvířat, pro které jsem byla vetřelec. Došla jsem až do tohoto lesa, který skýtal neuvěřitelným počtem zvířat, květin a překvapení. Bylo tu nádherně. Zastavila jsem se uprostřed rozlehlé planiny, kolem níž se tyčilo snad na sto stromů. Vzhlédla jsem nahoru - měsíc mi svítil na cestu a jasně se na mě usmíval. Musela jsem se také pousmát. Kdo by čekal, že mi nenáhlá noční nálada tolik zvedne náladu? Ani já jsem netušila, že se někdy budu smát. Ne! Už zase na to začínám myslet. Nemůžu! Okamžitě jsem sklopila zrak a hledala co nejbližší východ z tohoto temného lesa. Došla jsem na odlehlou louku, kde uprostřed byla jakási velká díra. Přišla jsem blíž - byl to obrovitánský rybník, zřejmě velmi hluboký. Došla jsem ještě blíž - uslyšela jsem žáby a kolem mě poletovali komáři. To není ale to, co mě tak zaujalo. Na druhém břehu se tyčila seschlá vrba. Bylo to tak symbolické. Najednou jsem v té vrbě uviděla celý svůj život. Vykvetla jako symbol lásky, poté byla rozkvetlá a krásná, ale nakonec přece jenom nastal její čas a ona začala pomalu usychat. A takhle tady usychá už pěkných pár let. Slzy hořkosti mi stékaly po tváři. Jak se mi to jen mohlo stát?! Jak jsem mohla klesnout až na takové dno?! Nechápala jsem to. Nechápala jsem nic ve svém životě. Jak bych mohla - vždyť mi pořád říkali, že nejsem ani schopna pochopit, kolik je 1x1. Klekla jsem si na promáčenou zem, zřejmě dnes odpoledne pršelo, a jen tak jsem dala průběh svým slzám. V paměti se mi najednou ocitla vzpomínka, na kterou jsem chtěla zapomenout:

"Kam si myslíš, že jdeš?" zařval na mě táta, když jsem se v předsíni obouvala. Zarazila jsem se. Kam bych asi tak šla? Do školy.
"No přece do školy," řekla jsem potichu. Bála jsem se ho. Nebylo by to poprvé, co by na mě takhle začal křičet a potom se to zvrhlo na něco horšího…
"No ale dneska nejdeš! Musíš mi pomoct! Matka si zase vychlastala mozek a já neumím vařit! A kdo se postará o Jessicu? Nemám čas starat se o takovýho parchanta! Dneska prostě zůstaneš doma!"
"Ale tati, už zase? To je už popáté za tento měsíc! Mám čím dál víc zameškaných hodin a učitelům to už leze na nervy! Já prostě musím do školy!" práskla jsem kabátem o zem.
"Co si to dovoluješ takhle se mnou mluvit?!" vlepil mi jednu facku. Než jsem se nadála, přiletěla mi další z druhé strany.
"Zůstaneš doma!!! Je ti to jasný?!?!" zařval na mě, celý rudý v obličeji.
"Ano," souhlasila jsem a začala se vyzouvat jako slušná holčička. Ten den jsem musela uvařit, uklidit, starat se o svoji malou sestru Jessicu a ještě o moji matku s hroznou kocovinou. Můj otec mě zbil ještě několikrát, jen tak, musel se přece na někom vybít vztek. Tehdy jsem neměla ráda svůj život, ale tehdy jsem ho začala nenávidět…
Pořád jsem brečela nad hořkostí svého života, už jsem na tomto světě prostě nechtěla dál být. Celá opuchlá a černá od rozpuštěných líčidel, jsem se dlouze zadívala na temný rybník. Pomalu jsem se zvedla a šla jako zmanipulovaná směrem k tomu rybníku. Zastavila jsem se těsně na okraji. Podívala jsem se na měsíc - už se na mě nesmál, pouze na mě smutně hleděl a čekal, jestli to udělám. A já to udělám. Naposledy jsem se podívala na krásnou panenskou přírodu kolem mě a skočila do rybníka. Plavat jsem uměla, ale já nechtěla. Chtěla jsem skončit. Skončím. Pomalu jsem se topila, cítila jsem čím dál víc vodu v mých plících, chtělo se mi křičet, brečet, ale místo toho jsem pouze snášela tu ukrutnou bolest a čekala. Jdu na jiný svět. Sbohem, můj nešťastný pozemský živote.

I hate...school!

10. dubna 2013 v 18:45 | Gabriela |  I hate...
Ano, já vím, už víc jak týden jsem sem nic nenapsala. Důvod je prostý - škola. Miluji ty lidi, tu novou moderní budovu a kvůli tomu do té školy ráda chodím. Ale každý den se mi tam chce čím dál tím míň kvůli tomu nechutnýmu učení. Minulý týden jsme psali každý den minimálně dvě písemky, nedalo se to stíhat. Chápu, že je čtvrtletí, ale to neznamená, že nás učitelé musí zasypávat písemkama!!! Nejhorší to pro mě bylo ve čtvrtek - písemka z hudebky a zemáku. To ještě šlo, ale odpoledne jsem se musela učit biolu a fyziku (pro mě nejhorší předměty), což jsem prostě už nevydržela. Večer jsem se rozbrečela mámě do mobilu, měla jsem prostě fakt hnusný nervy, nedalo se to vydržet. Musela jsem si vzít i debilní prášek na uklidnění. Já z té školy snad skončím na práškách!!! Nakonec jsem biolu napsala dobře, ba dokonce i fyziku (sice s tahákem, ale to se nepočítá :D )!!! Takže to je hodně velký úspěch. TAKŽE SE VÁM OMLOUVÁM ZA MOU TÝDENNÍ ABSENCI, ale neměla jsem sílu psát nějaký články, byla jsem ráda, když jsem se naučila a šla spát. Teď to snad bude už lepší a já se budu moct věnovat blogu :)


I love...Emeli Sandé!

1. dubna 2013 v 0:09 | Gabriela |  I love...
Ty její texty... Objevila jsem ji, když zpívala s Professorem Greenem Read All About It. Zamilovala jsem se do té písničky, dávala mi sílu a odvahu. Potom jsem ale našla Read All About It part 3 - a doslova jsem tomu propadla. V současné době pro mě není asi jiná lepší písničky. Navíc ji radši poslouchám z živého vystoupení, protože Emeli nádherně zpívá - není jako většina nynějších interpretů, že bez playbacku se neodváží vstoupit na jeviště.
Emeli mi je strašně sympatická a obdivuji, že při vystoupení na olympiádě na sobě nedala pocítit nervozitu. Pokud byla nervózní, tak někde hluboko uvnitř. Emeli je pro mě vzor a přála bych si zpívat tak jako ona (což se nikdy nestane :D ).