Krutý boj

27. dubna 2013 v 21:37 | Gabriela |  Just like that...
"Špekoune, špekoune! Běž radši domů, z toho tvýho sádla se mi dělá blbě!"
"Čumte na ty její tlustý nohy! No já se asi pobliju!" uslyšela jsem smích. Ano, jen se mi smějte. Já jsem už zvyklá. Chtěla jsem se prostě jenom jít projít - v minisukni. Bylo horko, copak se budu pařit v kalhotách? Šla jsem překrásným parkem, když tu náhle naproti mně vyšla tahle partička "úžasných lidí" a začali na mě pokřikovat takový nadávky. Není to moc pěkný pocit, ale jak říkám... Jsem zvyklá.

Od tohoto dne uběhlo několik let... Devět, ba dokonce deset? Ale pořád si tento den pamatuji, navždy ve mně zůstane. Teď mi je osmnáct let. Měla bych se pilně učit, chodit večer s kamarády ven, zajímat se o kluky, měla bych mít normální život. Jenže učení mi moc dobře nejde, nemám žádný kamarády, kluci se nezajímají o mě, tak proč bych se měla zajímat já o ně a už vůbec nemám normální život. A to všechno kvůli té blbé nadváze. Už v deseti letech jsem vážila 60 kilo a každým rokem se to stupňovalo, dokud jsem se nezastavila na 85 kilech. Není to moc, ale jelikož jsem hodně malá, šlo to na mně poznat.
Vrstevníci se se mnou nebavili. Hodiny tělocviku pro mě byly noční můry, rodiče měli radši moji starší sestru. Nechtěla jsem jíst, ale musela jsem - pomáhalo mi to od stresu, který na mě působil ze všech stran.
Jenže jednoho dne se ve mně cosi zlomilo. Neumím to popsat... Nemohla jsem se na sebe už ani podívat do zrcadla, nesnášela jsem se, znechutila jsem se sama sobě. Přestala jsem jíst. Úplně, ze dne na den. Byl to samozřejmě šok pro moje tělo. Jenže já tento šok nevnímala a dál jsem nejedla. Hubla jsem, ale pomalu. Vadilo mi to. Nevydržela jsem dlouho bez jídla... Měla jsem stavy, kdy jsem omdlívala. Tak jsem jedla, ale jenom zeleninu. Vždycky jsem si sedla ve spodním prádle před zrcadlo, jedla a říkala si, jak jsem nechutná, že potřebuji to nechutné jídlo. Můj nejlepší kamarád se stal mým úhlavním nepřítelem.
Takhle to trvalo skoro rok. Nikdo si nevšiml, že mám anorexii, dokonce ani já ne. Byla jsem už krásně hubená, byla jsem šťastná, poprvé v životě. Spolužáci ve třídě se o mě začali více zajímat, stejně tak i kluci. Měla jsem pocit, že někam patřím. Ale pak... Po několika měsících se se mnou opět přestali bavit. Nechápala jsem to.
"Rodiče mi to zakázali. Prý není dobrý bavit se s anorektičkou, promiň," slýchávala jsem od všech. Chtělo se mi brečet... Vždyť já nejsem anorektička! Už i rodiče si začali všímat, že vůbec existuju a taky mi pořád vnucovali to nechutný jídlo. Byla jsem naštvaná na celý svět, myslela jsem, že se všichni proti mně spikli!

"Přihraj spoluhráčce, dělej!" zařval na mě učitel tělocviku. S námahou jsem hodila míč další hráčce. Od rána jsem se cítila divně. Špatně se mi dýchalo, snad každou minutu mi bylo na omdlení. A zrovna dneska máme tělocvik... A zrovna dneska hrajeme ten blbý basketbal! Lítala jsem po hřišti jak jen to šlo, ale učitel na mě i tak pořád řval. Už jsem nemohla. Cítila jsem, jak mi dochází síly. Každou vteřinu jsem vnímala jako hodinu. Musím běžet, musím běžet, říkala jsem si. Náhle jsem ale omdlela a nevnímala dál nic, co se kolem mě děje...

Oklepala jsem se. Další nechutná vzpomínka. Na co? Na den, kdy moje tělo už nevydrželo a vzdalo se. Na den, kdy jsem zkolabovala a skončila v nemocnici. Dalo by se i v nadsázce říct, že ta je vzpomínka na poslední "volný" den. Proč to slovo volný v uvozovkách?
Vzbudila jsem se potom v nemocnici, připojená na všelijaké hadičky. Kolem mě seděli brečící rodiče. Jakmile viděli, že jsem vzhůru, začali mě líbat, objímat... Potom zavolali doktora. Ten mi vysvětlil, že mám vážnou anorexii, že mě musí léčit. Jenže já mu nevěřila. Odmítla jsem spolupracovat. Pořád jsem věřila, že jsem zdravá, že to je jenom sen. Věznili mě v nemocnici měsíc.
A potom? Potom mě šoupli do ústavu. První půlrok mi vtloukali do hlavy, že mám anorexii, museli mě přinutit přiznat si to, jinak bych se nemohla léčit. Nakonec jsem si to přiznala. Snažila jsem se uzdravit. Dělala pro to maximum. Vlastně se pořád snažím a pořád proto dělám maximum. Jenže jaký je výsledek? Žádný. Jsem tu už třetí rok a nic se nezlepšilo. Za tu dobu, co jsem tady, prošlo tímto ústavem mnoho holek, které se vyléčili klidně i za půl roku. Ale já tu jsem už třetím rokem a nic! Chvílema propadám zoufalství, beznaději, vzdávám to. Přestala jsem si věřit. Už ani nedoufám, že někdy uvidím můj domov, že někdy budu zdravá. Posledních pár měsíců sedávám u okna ve svém pokoji a přemýšlím o mém životě. Proč vůbec žiju? Není můj život zbytečný? Zažila jsem dohromady asi tak 3 měsíce štěstí, zbytek svého života jsem trpěla. Co jsem udělala špatně, že zrovna já musím mít takový život? Proč? Proč zrovna já?!


P.S. Nevím, co mě to popadlo, ale chtěla jsem napsat příběh o anorektičce. Tento příběh je naprosto smyšlený, není založen na pravdě!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 music-all-around-us music-all-around-us | Web | 27. dubna 2013 v 22:02 | Reagovat

Zajímavý příběh...

2 christiiinka christiiinka | Web | 27. dubna 2013 v 22:42 | Reagovat

Hodně dobře napsané:), klidně bych ti ten příběh věřila.

3 Gabriela Gabriela | Web | 28. dubna 2013 v 11:11 | Reagovat

Děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama