Don´t forget

26. srpna 2013 v 20:38 | Gabriela
Tak jsem se dneska opět nudila -_- A vzniklo z toho tohle. Dostala jsem inspiraci, tak doufám, že se vám bude líbit stejně jako mně. Enjoy! :)´


"Néé!" vypnul jsem budík, který mi začal zvonit o půl šesté ráno. Kdybych neměl nový mobil, flákl bych jím o zeď. Vůbec se mi nechtělo vstávat, ale co se dalo dělat. Práce je práce. V osm hodin jsme měli rozhovor v televizi o This Is Us. Už zase. Pořád dokola - stejný otázky, stejný odpovědi, akorát jiní moderátoři. Na konci vždycky zazpíváme Best Song Ever a tím to končí. Uf.. Už i z těch písniček mi docela dost slušně hrabe. Podíval jsem se na sebe do zrcadla. No do prdele! Já vypadám! Musím se sebou něco udělat!
Po hodině jsem vyšel z koupelny spokojen sám se sebou, takhle můžu vyjít mezi lidi. Vzal jsem si klíčky od auta a vyšel ze své nové vily, kterou jsem si koupil před týdnem. Venku už čekali paparazzi, hned mě začali fotit, jak já to po ránu nesnáším. Spí vůbec někdy tito lidé? Rychle jsem nasedl do auta a vyjel směr televizní studio.
"No Zayne, kde jseš? Čekáme jenom na tebe!" takhle se se mnou pozdravil Harry. Pěkný přivítání.
"Tobě taky přeji dobré ráno. Copak bad boyi?" plácl jsem Liama přes hlavu. Jen se na mě zabijácky podíval a dál surfoval po internetu. Povzdechl jsem si.
"Tak pojďte, za pět minut začínáme," přišla pro nás taková postarší plnoštíhlá paní. Všichni jsme se neochotně sebrali a vyšli.


"Tak co máme dneska ještě v programu?" zeptal se nás Liam, když jsme už byli v šatně a rozhovor měli za sebou. Všichni jsme se na něho nechápavě podívali.
"Ty to nevíš?" zmohl se na odpověď Niall.
"Ne," pokrčil rameny. Liam byl vždycky ten, který věděl celý náš program nazpaměť, proto jsme na něho všichni doslova zírali.
"Ve čtyři máme rozhovor pro TeenVogue," ozval se Harry.
"Jé, tak to se můžu aspoň pořádně vyspat!" zaradoval se Niall, rozloučil se s náma a upaloval domů. Liam potom taky záhadně zmizel, tak jsme s Louisem a Harrym ještě chvilku pokecali a taky jsme se rozešli. Jelikož jsem neměl co dělat, rozhodl jsem se, že se půjdu projít na město. Perrie byla s holkama v Liverpoolu, kluci taky měli svůj program a mně se nechtělo být samotnýmu doma. I když to znamenalo, že mě bude pronásledovat dav fanynek. Zajel jsem se domů akorát osprchovat a vyrazil jsem.
Procházel jsem se po náměstí, s rukama v kapsách a díval se na tu krásu přede mnou. Během toho mě samozřejmě zastavilo snad sto fanoušků, a tak jsem se s nimi ochotně vyfotil a šel dál. Zrovna jsem si to zamířil k Starbucksu, když v tom mě něco upoutalo. Jenom pár metrů přede mnou stála dívka v černých šatech, lodičkách a kabelkou. Měla černé vlasy dlouhé až po pás, byla krásně opálená a s někým zrovna telefonovala. Přistoupil jsem k ní blíž, stál jsem těsně za zády. Počkal jsem, až dotelefonuje. Strašně mi připomínala…
"Kate?" zašeptal jsem skoro neslyšitelně. Otočila se a já ji mohl konečně spatřit. Byla to ona. Pořád stejně krásná, její zelené oči se na mě zmateně dívaly a plná červená ústa nevěděla, co říct.
"Zayne? Tebe bych tu nečekala," vysoukala ze sebe.
"Spíš já tebe bych tu nečekal! Jak se máš?" usmál jsem se.
"Ale tak jde to," pokrčila rameny. Zdá se mi to, nebo se mi vyhýbá?
"Máš čas? Zrovna jsem chtěl jít do Starbucksu, pojď se mnou."
"No…"
"Prosím," udělal jsem na ni psí oči.
"Tak fajn," usmála se a vyšla se mnou.
"Páni, vážně bych nečekal, že tě potkám zrovna v Londýně! Jak dlouho jsme se neviděli? Dva roky?" zasmál jsem se.
"Jo jo, dva roky. Já… Byla jsem tu zařizovat papíry kvůli práci, takže máš fakt štěstí, že jsi na mě narazil," uvolnila se.
"A kde jsi byla? Nikdo o tobě nic nevěděl."
"Byla jsem v Somálsku. Pomáhám tam ve slapech, je to má práce. Hlavně pomáhám v nemocnici," začala si hrát s prstama. Cože? Tato Kate, že pracuje v Africe? Kate, která pochází z bohaté rodiny a jednu dobu se nemohla ani podívat na bezdomovce, aby se nepozvracela. Potom se sice zlepšila, přestala být namyšlená, ale nikdy bych nevěřil, že zrovna ona bude mít takovou práci. Kate byla moje první láska. Holka, kterou i přesto, že jste se rozešli, budete pořád milovat a bude vám na ní pořád záležet.
"Wow. To si mi vyrazila dech. Baví tě ta práce?"
"Jo, baví, ale je to strašně náročný na psychiku," povzdechla si.
"To jsem si všiml," uklouzlo mi. Jenom se na mě překvapeně podívala, ale nic neřekla. Dívala se do dlaní a hrála si s náramkem na zápěstí. Doopravdy nebyla v pořádku. Takovou ji neznám. Ta šťastná a pořád veselá Kate je už pryč. Její práce si na ní vybrala daň. Ani se nedivím. Byla v Somálsku dva roky, já byl v Ghaně jenom týden a to mi bohatě stačilo, dýl bych tam nevydržel.
"Za dva dny jedu do Sýrie," snažila se usmát.
"Tam je to ale daleko nebezpečnější!" zhrozil jsem se.
"Zayne, je to moje práce a baví mě, i když je nebezpečná," podívala se na mě.
"Nejezdi tam, prosím," v očích jsem ucítil hořké slzy.
"Musím," zvedla se, "už půjdu."
"Uvidíme se ještě?" zvedl jsem se taky a čekal na její odpověď.
"Jestli mě tam nezabijí," zasmála se.
"To není vtipný," zamračil jsem se.
"Já vím. Měj se, Zayne. Žij svůj sen. A nezapomeň na mě!" objala mě, zasmála se, ale taky si musela otírat slzy stékající jí po tváři.
"Jak bych mohl," usmál jsem se na ni a věnoval jí poslední pohled. Ona se rychle otočila a zmizela.
Musel jsem si sednout zpátky na židli, abych to rozdýchal. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Po chvilce jsem to vzdal a rozbrečel se jako malý kluk. Nezajímalo mě, že jsou všude fotografové, ten pocit bezmoci byl mnohem horší…


O půl roku později

"Zayne, už ses pomodlil? Pojď, už musíme jít," zaklepal mi na dveře Niall.
"Jo, už jdu!" povzdechl jsem si, vstal a vyšel.
"V pohodě?" zeptal se mě starostlivě Harry.
"Jasný," pokrčil jsem rameny.
"Pomodlil ses i za nás ke Kate?" zeptal se Niall.
"Jasný."
"Tak pojď, bro," objal mě okolo ramen a vyšli jsme.

Ano, teď se každý den modlím ke Kate, už pět měsíců. Po dni, kdy jsem ji potkal, jsem na ni myslel pořád. Při koncertě, při rozhovoru, při společných chvílích s rodinou. Tehdy jsem se za ni modlil, aby přežila a vrátila se v pořádku domů. Řídil jsem se její větou: "Žij svůj sen!" Začal jsem si užívat svůj život naplno, ale i přesto jsem na ni nezapomněl a myslel na ni v kuse. Když mi měsíc po našem setkání volala máma, kde mi oznámila, že Kate zabili při útoku v Sýrii, zhroutil jsem se. Nikdo se mnou nic nenadělal, jenom jsem týden seděl na posteli a brečel. Její osud mě hodně zasáhl. Promítal jsem si pořád dokola naše společné zážitky, její úsměv, ale hlavně její chování při našem posledním setkání. Chtěl jsem si ji zapamatovat tak, jak jsem ji znal celý život, ale nešlo to. Pořád se mi před oči vracela ta utrápená Kate. V této těžké chvíli mi hodně pomohli kluci, rodina a Perrie. Byl jsem rád, že Perrie pochopila, co pro mě Kate znamenala a pomáhala mi. Nejvíc mi ale pomohlo, když jsem se začal ke Kate modlit, aby ochránila mě, moji rodinu a mé přátele. Udělal jsem si z ní mého strážného anděla.
Kate ze mě udělala lepšího člověka, aniž by to chtěla. Byla moje první velká láska, kterou navždy zůstane. Kate, žiji svůj sen a nikdy na tebe nezapomenu!


Komentáře prosím :)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama