And you are.... (diary 11)

2. května 2014 v 20:04 | Gabriela |  Diary
Občas si říkám, na co vůbec žijeme. Narodíme se, studujeme, pracujeme, a pak prostě zemřeme. Nic po nás nezůstane. A přesto všichni lidi, všech 7miliard, se snaží být nejlepší, pořád se za něčím hrnou. Nechápu to. Člověk žije v neustálém stresu. Nedokážeme zpomalit, užívat si života naplno. I když třeba jedete na víkend s přáteli na výlet, stejně se strachujete, jestli vám vydrží peníze. Já si vždycky řeknu, že "sere pes", jenže potom se nervuju i kvůli debilní písemce z matematiky.
Heh, proč to vůbec píšu? Jsem asi zase trochu mimo. Občas prostě melu takový filozofický sračky...A teď k novinkám o mém so much booooring životě.




I když se můj blog jmenuje ichosetobehappy, někdy si říkám, že jsem byla hodně blbá při volbě tohoto názvu. Nikdo není pořád šťastný. Možná tak feťák s nekonečnou zásobou fetu. A to je vážně nejsem.
Během tří měsíců se toho stalo docela hodně, ale zároveň nic. Mně prostě už asi neslouží paměť. Vlastně si jenom pamatuju, jak mi často bývalo špatně z těch nestvůr, co si říkají lidi. Doopravdy nesnáším přetvářku. Často jsem měla chuť prostě prásknout dveřma, vysrat se na všechno a na všechny, jít na kopeček a kouřit jednu za druhou.


Někdy si vážně vezmu sluchátka, pustím si Lanu del Rey a jdu sama pryč. Pryč, prostě ven, vypnout. A to mi pomáhá. Nepopírám, že při těchto procházkách brečím. Vždycky si vzpomenu na svoje zážitky, v hlavě se mi promítne můj život jako film a v tu chvíli prostě bulím jako želva. A nestydím se za to. Brečet je dobré.
Víte, uvědomila jsem si, že se nemůžu absolutně na nikoho spoléhat. To je tak, když si člověk myslí, že vaše parta je nesmrtelná, neporazitelná. V tom najednou přijde něco nebo někdo, a všechno je v.... A přesně toto se stalo. Prostě už to není jako dřív a já vím, že už nikdy ani nebude. Mrzí mě to. Koho taky ne? Každého musí bolet, když zjistí, že jeho kamarádi nejsou až takoví kamarádi.


A tak mi občas přišlo, že jsem sama. Naštěstí to ale není jako na základce, a tak se bavím i s ostatními lidmi ze třídy. Nejvíc mi asi pomáhá moje spolusedící. Ještě že ji mám. Taky mám samozřejmě holky na intru, thanks God for them. Ale to je všechno. A proto jsem momentálně nejradši sama. Prostě já, mé myšlenky a hudba.
Zřejmě i proto čím dál radši jezdím z té proklaté Olomouce domů, do bezpečí. Do své postele, na venkov, kde je klid a mír. Nikdy předtím jsem tak nemilovala svůj domov jako v těchto dnech. Musím také uznat, že s rodiči mám skvělý vztah. To se ovšem nedá říct o mé sestře. Když mi někdo řekne, že jsem tlustý rozmazlený fracek a mám se kurva vzpamatovat, neodpustím mu to, fakt sorry. Ani mi nějak nechybí. Nemám chuť na tu její přetvářku a faleš. Když ji vidím jednou za měsíc, i tak je to moc.


Vím, že tento deník je vlastně o ničem. A celkově si myslím, že je to zatím ten nejdůležitější deník. Musíte číst mezi řádky. Dokážete to? Já ano... A děsí mě, co vlastně zjistím sama o sobě. Nepoznávám toho člověka, co sídlí uvnitř mého těla...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Annie Annie | 2. května 2014 v 21:27 | Reagovat

Já osobně si vůbec nemyslím, že článek je o ničem. :) Člověk se prostě někdy musí vypsat. Věř, že se takhle necítíš sama. A tohle byl opravdu dobrý článek, možná je to tím, že se s ním hodně ztotožňuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama